Projev ku příležitosti pietního shromáždění u pamětní desky

Vážení, letos poprvé si můžeme společně připomenout pochod studentů za svobodu a demokracii v nově zrekonstruovaném prostředí. Necelý metr přede mnou si na bronzové plaketě můžete přečíst nové věnování: „Studentům, kteří nesehnuli hlavu a nepodlehli lži.“

A byli to právě vysokoškolští i středoškolští studenti, kteří 25. února nesehnuli hlavu a vydali se na Hrad, s hlavami vztyčenými, bez klobouků a bez pušek – na rozdíl od komunistických milicionářů pochodujících Prahou sem a tam. Tito studenti nepodlehli lži komunistické propagandy, na rozdíl od rozjásaných řadových soudruhů vítajících Gottwalda, který se právě vrátil vítězně z Hradu. Na rozdíl od Gottwalda se studenti 25. února na Hrad k prezidentovi Benešovi již nedostali – právě v tomto místě byl jejich pochod na Hrad brutálně rozehnán komunistickou policií.

Stejně jako na symbolickém počátku komunistické totality 25. února 1948 tak i na jejím symbolickém konci 17. listopadu 1989 se nachází brutálně rozehnaný pochod studentů. Studenti v obou případech pochodovali za svobodu a demokracii, i když ve značně odlišné společenské atmosféře. Přesto mi dovolte drobné srovnání. Únorový pochod z roku 1948 skončil politickými čistkami na vysokých školách – každý čtvrtý student byl vyhozen, celkem přes 10 tisíc studentů; vyhození studenti ve většině případů skončili v PTP – celkem PTP prošlo asi 60 tisíc nepohodlných občanů; jiní vyhození studenti se po politických procesech zařadili mezi mukly těžící uran – v táborech a vězeních nepřežilo nelidské podmínky více než 4 500 politických vězňů. Proč únorový pochod skončil takto a naopak pochod listopadový z roku 1989 skončil Václavem Havlem na Hradě a svobodnými volbami?

Jako klíčový rozdíl vnímám reakci mlčící většiny – obyčejných lidí, kteří v běžných časech politiku neřeší. Zatímco v roce 1948 zůstali se svým strachem sami doma – a je nutné uznat, že ten strach byl oprávněný, v roce 1989 kvůli zmláceným studentům a studentkám vyrazili do ulic. Mnozí studenti z roku 1948 snad právě v probuzení mlčící většiny prostřednictvím prezidenta Beneše tajně doufali, doufali, že se přeci jenom ukáže, že ta masa komunistických milicionářů, odborářů a úderníků je sice početná a hlasitá ale stále jen menšina. Doufali v to jako v poslední naději na záchranu svobody a demokracie potom, co již všechny pilíře demokracie postupně popadaly.

Těchto pět žulových bloků, těchto pět symbolických schodů ke svobodě, pro mě symbolizuje pět klíčových pilířů k zachování svobody a demokracie.

Pilíř první, svobodnou soutěž demokratických stran, jsme na cestě k únoru ztratili již v roce 1945 vznikem Národní fronty.

Pilíř druhý, suverénní a svrchovanou správu státu, jsme ztratili hned posléze, kdy v našem „osvobozeném“ státě chodily příkazy ze sovětské ambasády a sovětské tajné služby s tichým vědomým československé vlády unášely a vraždily československé občany.

Pilíř třetí, nezávislé instituce, jsme ztráceli postupnou kombinací politických prověrek a nasazování komunistů do všech klíčových orgánů státní moci od četnictva a armády, přes odbory a politické strany, po tajné služby a klíčové státní podniky.

Pilíř čtvrtý, svobodu slova a tisku, nejprve systematicky ostřelovala komunistická propaganda nejen z Rudého práva, aby při únorové krizi přešla k tvrdé cenzuře a likvidaci nekomunistického tisku.

A pilíř pátý, poučka, že zlu nelze ustupovat ani se s ním gentlemansky domluvit jako se o to marně pokoušeli demokrati s komunistickou stranou po druhé světové válce. Ústup demokratických stran ze scény v podobě nedomyšlených demisí ministrů otevřel Gottwaldovi dveře k převzetí veškeré moci. A ústupek poslední, když prezident Beneš podlehl nátlaku Gottwalda, přijal demise demokratických ministrů, tak vystavil demokracii parte na dlouhých 41 let. A možná v ten stejný okamžik, kdy nemocný a opuštěný prezident Beneš usedá k podpisu demisí, se první studenti shromažďují na Karlově náměstí k pochodu na Hrad.

Během 25. února 1948 už bylo příliš pozdě na záchranu svobody a demokracie. Kdy je ale ten správný čas vyjít do ulic? V jakém stavu máme těchto pět pilířů demokracie nyní? Zkusme se nad tím zamyslet, až budeme stoupat Nerudovou ulicí k Hradu.

Závěrem mi dovolte poděkovat těm, kteří se o rekonstrukci tohoto prostoru zasloužili: Petru Konvalinkovi, někdejšímu rektorovi ČVUT, který po zhlédnutí stavu před rekonstrukcí inicioval studentský seminář s architektonickými řešeními tohoto prostoru; Ateliéru KAVA, který současné reprezentativní řešení prostoru navrhl; a Praze 1, která zajistila a dotáhla jeho realizaci. A nemohu zapomenout na vedení Senátu České republiky a dlouholetou spolupráci trvající od umístění pamětní desky v roce 2003. Věřím, že stejně jako tento prostor nyní dává vyniknout pamětní desce připomínající, co se tu před 71 lety stalo, tak naše dnešní setkání pomůže rozšířit povědomí o pochodu studentů na Hrad v prostoru veřejném.

Děkuji vám za pozornost.

Dne 25. 2. 2019 v Nerudově ulici,

předseda PAK 48,

Martin Špolc