Projev ku příležitosti pietního shromáždění u pamětní desky

Vážení přítomní,

když jsme se tu sešli v minulém roce, připomenul jsem v krátkosti cestu přeměny poválečného Československa v komunistickou totalitu. Komunisté na cestě k únoru rozbili svobodnou soutěž demokratických stran, ovládli státní správu a stěžejní instituce, pošlapali svobodu slova a tisku. Násilné potlačení na dlouhou dobu poslední masové studentské demonstrace tady v Nerudově ulici před 72 lety bylo jen poslední symbolickou tečkou na cestě komunistů k absolutní moci.

Letos mi dovolte vzpomenout na události, které pochodu studentů za svobodu a demokracii v únoru 1948 bezprostředně předcházely i ty, které přinesly následky nejen pro přímé účastníky. Již 23. února v brzkých ranních hodinách vydává Štěpán Plaček, šéf vnitřního zpravodajství Státní bezpečnosti, krátký rozkaz: „pro podezření z protistátní činnosti zatkněte ihned tyto osoby“ a následuje seznam 12-ti osob včetně čelních představitelů studentského života.

Na seznamu byl například novinář Pavel Tigrid, který byl ale shodou šťastných okolností v cizině, a tak zatčení unikl. Emil Ransdorf, student práv, předseda Svazu vysokoškolského studentstva a starosta Všehrdu, se zatčení vyhnul, dokonce se mu povedlo za dramatických okolností do emigrace odvézt i standardu spolku Všehrd. Ostatní na zatykači ale takové štěstí neměli. Felix Uhl, student lékařské fakulty a předseda Spolku českých mediků, je zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 20 let. Zatčení neunikl ani Pavel Pták, student ČVUT a předseda Spolku komerčního inženýrství nebo Ludvík Reiman, sekretář generálního tajemníka národních socialistů Vladimíra Krajiny. Další ze seznamu, lidovecký poslanec Rostislav Sochorec, dopadl ještě tragičtěji. Po zatčení a výsleších v Praze je převezen do psychiatrické léčebny v Brně, kde za záhadných okolností umírá 13. května 1948, tedy necelé tři měsíce po únorovém pochodu.

Studenti, kteří se účastnili pochodů na Hrad 23. a 25. února o zatčení svých čelních představitelů věděli, přesto se nebáli postavit se za svobodu a demokracii. Asi dva tisíce studentů dokonce 24. února demonstrovalo přímo pod okny sekretariátu KSČ u Prašné brány a skandovali: Propusťte zavřené študáky a nechoďte na nás s bodáky!

Pomsta od komunistů přichází téměř okamžitě. Tkzv. akční výbory složené primárně z komunistických studentů začínají své nekomunistické kolegy vylučovat – již 25. února je z Právnické fakulty UK vyloučeno 12 studentů. Bezprostředně po 25. únoru bylo vyloučeno několik stovek studentů – akční výbory vylučovali představitele fakultních spolků a lidoveckých a národně-socialistických akademických klubů a samozřejmě studenty, o kterých se dozvěděli o účasti na tomto pochodu.

Mnozí studenti, kteří se nehodlali smířit s nastupujícími komunistickými pořádky a atmosférou strachu zvolili raději emigraci a vysoké školy opustili – od 25. února do konce roku 1948 Československo opustilo cca 3 tisíce studentů. Ti, co zůstali, si své působení na vysoké škole mnohdy prodloužili pouze o pár měsíců. V lednu 1949 proběhla na vysokých školách masová politická čistka, která neměla obdoby ani v sousedních komunistických státech. Každý student musel vyplnit sáhodlouhý dotazník, kde se ho komunističtí kolegové ptali, jaké příjmy a majetek má, co vlastní, kolik vydělávají jeho rodiče a jakých organizací je členem. Komunisté čistku maskovali jako „studijní prověrku“, nicméně studenti s legitimací KSČ a chabým prospěchem byli ušetřeni, zatímco jejich nekomunističtí kolegové s dobrým prospěchem, ale špatným kádrovým posudkem vyloučeni. Během ledna a února 1949 bylo vyloučeno přes 9 tisíc studentů.

Celkem se komunisté během prvního roku totality zbavili více než 12 tisíc studentů. Pro srovnání, nacistické uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 znamenalo konec studia pro 15 tisíc studentů. Politická čistka vysokých škol byla bohužel jen počátkem přes čtyři desítky let trvajícího režimu, kdy komunisté odpírali vzdělání mladým lidem se „špatným kádrovým profilem“ a ostatním nabízeli vzdělání v marxisticko-leninském propagandistickém obalu.

Zamysleme se a zkusme si představit, kde by se naše společnost nacházela nyní, kdybychom nevyhnali do emigrace a nezašlapali do země statisíce nadaných mladých lidí, kteří se chtěli na rozvoji naší země podílet.

Děkuji vám za pozornost.

Dne 25. 2. 2020 v Nerudově ulici,

předseda PAK 48,

Martin Špolc